7. Toulavá

Měla se jmenovat Brněnská. Ta lavička. Stojí na kopci jménem Praha a jediné, co je na tom kopci pěkné, je právě ta lavička. Byla sobota. Dovezli jsme holky k Tvé bývalé a vydali se na cestu do Všenor za kamarády udělat si lavičku. Jeli jsme v autě jako vždy – ty jsi pouštěl písničky, hladil mě po noze a já řídila. Povídali jsme si. Řekla jsem Ti, že jsou dvě věci, které Ti nikdy neodpustím – jestli mě někdy opustíš a jestli si něco uděláš na motorce. A tys mi odpověděl, že se mnou nechceš být rok nebo pět let, ale že se mnou chceš být už napořád. Pár hodin na to jsme seděli na zahradě ve Všenorech pod lesem. Já brečela a tys mě nedokázal ani chytit za ruku, protože jsi to necítil. Čtyři dny na to sis sbalil věci a odstěhoval se. Do teď to nechápu. Nevím, co se stalo. Nerozumím tomu. Nerozumí tomu nikdo z těch, kteří nás znali. Nikdo z těch lidí, kteří znají Tebe. Jeden můj kamarád mi kdysi řekl, že potřebuji muže, který mě bude uctívat jako kočku a současně mě bude milovat jako pes. Měl pravdu. Tobě jsem se v pelíšku taky jen mihla. Nevěděl jsi, koho v něm máš. A asi právě proto jsi i odešel. Kočky jsou svéhlavá stvoření, která sama rozhodují o svém osudu. Ale když už si najdou domov, zůstávají v něm navždy. Nebo minimálně do té doby, než jim někdo ublíží. Vybral sis a já si škrtám další ze svých devíti kočičích životů. Jsem kočka toulavá. A hledám svůj domov.