Místo, na kterém lavička už kdysi stála. Vyrobil ji děda Milan a pravidelně na něj brával svou vnučku Lucii. Milan učil chemii na vysoké škole, mluvil třemi světovými jazyky, miloval klasickou hudbu a vždy to býval vysoký elegán. O víkendu ale zahazoval roli profesora chemie, aby pracoval se dřevem, tvořil, budoval, houbařil a věnoval se rodině. Na děti a vnoučata si pokaždé udělal čas a byl jim vlídným učitelem a inspirativní autoritou.
Před několika lety se dědova lavička začala pomalu rozpadat a on už neměl sílu ji opravit. Trpěl Parkinsonovou chorobou, stavem, při kterém ubývají nervové buňky odpovědné za přenos signálů mezi neurony. Postupem času přestával ovládat své tělo. Naštěstí hlava mu sloužila ještě dlouho. Lucka vzpomíná, jak děda vyprávěl a v pozadí se nesly tóny Mozarta. Ale jednoho dne už byla veškerá síla pryč a dědeček zemřel.
Lucie se rozhodla vzít svého manžela s dětmi za námi. Všichni si pomáhali a vznikla opravdu krásná, vzpomínková lavička s dětským rukopisem. Je na stejném místě, jako kdysi stávala ta původní, dědova, ke které ji rád brával a učil poznávat okolní svět. Tentokrát to ale byla Lucie, kdo sem přivedl celou svou rodinu. Společně zavzpomínali a naposledy se za zvuku skladeb Mozarta s dědečkem rozloučili. Na jeho milovaném místě, které pro ně provždy ponese jeho otisk, kam bude zas Lucie vodit své děti, dost možná i vnoučata a bude je učit poznávat květiny, stromy, houby jako kdysi děda jí. Jsem si naprosto jistá, že v této rodině to tak bude.
Rodina se zároveň rozhodla přispět nadaci Parkinson-help. Pokud je chcete také podpořit, zde je více informací o nadaci: https://parkinson-help.cz/ a číslo účtu veřejné sbírky: 268127424/0300. Když tak uděláte, nebo vás jen zaujal příběh, dejte nám vědět!
Na lavičce se podíleli: Lucka, David, Filip a Elenka.
Najdete ji v Kublově pod lesem
